31. března 2025
Ze života v Charitě
Umírání a smrt jsou do jisté míry tabuizovaným tématem ve všech společenských sférách. Jen málo lidí dokáže hovořit o těchto nelehkých situacích s lehkostí. České přísloví „zapomněl na to jako na smrt“ dokládá běžný lidský postoj ke smrti.
Většina z nás se možná nebojí smrti samotné jako spíš bolesti, utrpení, bezmoci či samoty.
Konfrontace se smrtí a umíráním je při práci sestřiček běžnou součástí. Pro nás, zdravotníky, je situace jiná. Smrt je více běžnou, rozhodně však ne jednodušší situací. Obzvláště v domácí péči, kde si sestry k pacientovi a jeho rodině během ošetřovatelské činnosti vytvoří vztah, jejich úmrtí vnímáme intenzivněji.
Každá zdravotní sestra by při své práci měla jednat opravdově, neskrývat nejistotu či bolest, nic by neměla přehánět. Dále by měla vnímat a respektovat přání nemocného a dle situace zachovat odstup či blízkost. Umírající vycítí, kolik času jsme mu ochotni věnovat, proto bychom si na něj měli udělat čas, abychom mu mohli naslouchat, hovořit s ním nebo mlčet. Zároveň by měla sestra umět pomoci nemocnému i rodině zbavit se pocitu osamělosti, strachu a deprese, udržovat u něj pocit jistoty, důstojnosti, sebeúcty. Sestry CHOS toto vědí, řídí se těmito zásadami a umí pomoci.
Když člověk umírá a obzor smrti je na dohled, každá chvilka, každá drobnost má svoji důležitost. Nese si v sobě nejen smutek, ale i tichou radost, opravdovost nebo veselí, je plná života. Ráda bych Vám, čtenářům Zpravodaje, pootevřela vrátka k lidem na konci života a pečujícím osobám o ně v domácím rodinném prostředí a přiblížila tuto situaci jiným způsobem.
Jednoho podzimního dne přicházím do rodiny, které umírá babička, kterou mají všichni rádi a vzorně se o ni starají, i když neví, jak o ni správně pečovat. Při mé 1. návštěvě se setkávám s jejím synem, který mi o své 75 leté mamince vypráví. Jeho maminka, paní Jana, v 73 letech onemocněla nevyléčitelnou nemocí. Dlouho zvládala vše sama, vděčná, že jí to jde. V posledním roce ale už potřebovala pomoci, tu nákup, tu uvařit, vyprat, pak dojít do kuchyně nebo alespoň na toaletu atd. Syn není zvyklý o maminku pečovat, ale snaží se jí pomoci i se svou rodinou. Ani paní Jana není zvyklá se nechávat opečovávat, těžce nese ztrátu soběstačnosti. Nemoc vítězí, babička musí do nemocnice, kde navrhují pobyt v LDN. Po usnesení celé rodiny si ji místo toho berou domů. Rodina se ve svém běhu zastaví, včetně vnoučat si rozdělují povinnosti a „služby“. Díky sociální pracovnici nemocnice se dozvídáme o jejich situaci i my v Charitě.
Se synem si otevřeně povídám nejen o jeho mamince, ale i o náročnosti péče, jeho strachu, obavách a úzkosti plynoucí z ní. Syn je velmi otevřený a díky tomu se mi daří jeho i rodinu na umírání lépe připravit a pomoci jim se se situací alespoň trochu vyrovnat. Nabízím rodině i návazné sociální a odlehčovací služby, a protože rodina je věřící, dávám kontakt na kněze.
Chvíli sedí s námi u stolu i jeho paní asi s 10 letým synem. Posléze se objeví starší, asi 14 letý kluk, chvíli posedí u babičky, chytí jí za ruku, pohladí ji a zase odchází do svého pokoje. Během domlouvání péče o paní Janu přichází sousedka a nese rodině večeři.
Paní Jana H. má jediné přání – prožít vánoční svátky se svými nejbližšími. Díky práci sester a velké podpoře a obětavosti rodiny se její přání podařilo splnit. Děti v průběhu péče o babičku viděly, jak máma a táta o ni pečují, a i ony pomáhaly. Když jsem docházela do této rodiny, říkala jsem si, jak je dobře, když děti mohou vidět mámu a tátu, jak se starají o své rodiče. Dětem to pomáhalo být babičce na blízku a uchovat si nejen hezké vzpomínky, ale i živý vztah s umírající babičkou.
O paní Janu H. jsem s kolegyněmi pečovala 6 týdnů. Paní Jana již leží v posteli, nedokáže ani s pomocí vstát. Nad postelí jí visí šišaté obrázky vnoučat a vánoční ozdoby. Jsou přece Vánoce! Vedle postele má mušličky od moře, které má velmi ráda, na stolku stojí hnědý hrneček, peřiny má modré, pruhované, svoje.
Zrána 27. 12. bylo při mé ošetřovatelské návštěvě zřejmé, že se konec jejího života blíží. Paní Jana těžce dýchala a zdálo se, že ruch dětí a ostatních členů rodiny, kteří za ní přicházeli, vůbec nevnímá. Oči má už jen zavřené, na nikoho se nepodívá. Byla na konci cesty. Vypadalo to, že je již jinde. Ale nebylo tomu tak, v jednu chvíli se nad ní naklonil syn a řekl jí, že jí děkuje, že mu byla hodnou a dobrou maminkou, že díky ní měl krásné dětství. Paní Jana se nepohnula, ale přece to slyšela. V koutku oka se jí objevila slzička, malá zpráva o tom, že paní Jana je stále ještě se svojí rodinou, nejen slyší, ale i cítí dojetí. Za hodinu a půl paní Jana pokojně umírá obklopena rodinou, pro kterou to byl nečekaný, překvapivý čas. Po několikatýdenním maratonu se rodina ohlíží zpět a přemýšlí o tom, co je vlastně potkalo a co prožili. Byly Vánoce a dostali velký dar: byli s maminkou, nahlédli důležitost času, který jim byl společně dán, prohloubili navzájem vztah mezi členy rodiny, sousedy i kamarády, měli čas si povídat, poznat radost a vděčnost z toho, že dokáží pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje. Syn tento čas hodnotí slovy: „To bylo vlastně úplně obyčejně hezký.“
Usmála jsem se a připomněla si 2 okolnosti, které i přes veškerý pokrok v medicíně nelze opomenout. Tou první je slovo a druhou je dotyk. Pokud se sestra k nemocnému a umírajícímu člověku posadí, vezme ho za ruku, povídá si s ním, nejen o nemoci, ale v této době spíše o jeho životě, o tom, jaké měl dětství, jakého má pejska, zahrádku, sdílí s ním jeho radost i starost, tak je to často víc, než když mu dá injekci nebo „prášek“.
H.M., zdravotní sestra Farní charity Stodůlky
Za dlouhodobou podporu naší domácí zdravotní péče děkujeme:
