30. května 2023
Ze života v Charitě
Mgr. Blanka Ferklová, Ph.D.
Koreanistka, lektorka korejštiny a češtiny, překladatelka. Pedagožka na FFUK v Olomouci.
S Blankou si povídáme v kanceláři Farní charity. Je podvečer a Blanka jde za hodinu učit ukrajinské
uprchlíky češtinu. Doléhají k nám zvuky kapely, která zkouší v suterénu komunitního centra.
Postupně se šeří a my si v tom šeru stále ještě povídáme... Jaké byly začátky s uprchlíky, co jim kurzy
češtiny poskytly a kdo je naše farnice Blanka Ferklová?
Povoláním jste koreanistka. Jaké pro vás bylo přejít z korejštiny na češtinu?
Tuto otázku jsem očekávala (smích). Pravda je, že jsem původně češtinářka. Studium češtiny bylo
velice náročné, a tak jsem si pro odlehčení po roce studia přibrala druhý obor, exotický jazyk -
korejštinu. Posléze se stala mým hlavním oborem. Vystudovala jsem oba obory, češtinu v učitelském
zaměření, protože přístup našich učitelů, kteří mě učili v Koreji, mě nadchnul. Soustřeďovala jsem se
také na kurzy výuky češtiny pro cizince. Lákalo mne představovat svůj mateřský jazyk pestré směsici
cizinců. Během doktorandského studia jsem pracovala v Ústavu jazykové a odborné přípravy
Univerzity Karlovy (dále ÚJOP), což byla pro mě obrovská praxe výuky češtiny. Dostat se do role
učitele bylo velmi těžké. Uvědomit si, že svůj mateřský jazyk musím brát jako cizí jazyk a musím ho
umět vysvětlit někomu dalšímu, nebylo vůbec snadné. Měla jsem štěstí na výborné kolegy a
zkušenější spolužačky, kteří mi radili. Mám pocit, že na ÚJOPu jsem se naučila všechno, co umím.
V Komunitním centru sv. Prokopa lektorujete kurzy češtiny pro ukrajinské uprchlíky.
Často jsem učila Američany nebo Korejce, ale nikdy jsem neučila Slovany. V něčem je to snazší, v
něčem těžké. Člověk musí pochopit jejich jazykové potíže, které jsou obdobné. Pak se stačí naladit na
konkrétního žáka.
Jaké potíže to jsou?
Zatím jsem přišla na výslovnost dvojího i. Ve východoslovanských jazycích rozlišují ve výslovnosti i a y
a často to přenášejí do češtiny. V češtině je jenom jedno i, přestože ho píšeme dvěma písmeny. Tak
to je třeba jeden velký rozdíl. Mám vždycky radost, když to někdo pochytí. Pak jsou gramatické věci...
třeba nepotřebují sponové být a musím je naučit, aby ho často používali. Já vlastně ukrajinsky ani
rusky moc neumím. Absolvovala jsem rok na škole, ale to je dávno. Studentům nic nemohu přeložit a
musí na všechno přijít sami. Musí vynaložit velké úsilí, aby to pochopili, a díky tomu se jim to
obtiskne hlouběji do paměti. Vlastně je to výhoda.
Zažíváte někdy při hodinách legraci?
Z naší třídy je často slyšet smích. Snažím se využívat humoru, nejen slovního. Některé situace i
přehrávám, aby se studenti nenudili. Hodiny už teď máme dlouhé, pracujeme 90 minut, a tak
pozornost klesá. Snažím se tedy zařazovat zábavné aktivity, hry, nějaké soutěžení nebo něco
překvapivého, aby byla legrace.
Vzpomenete si na něco konkrétního, nad čím jste se zasmáli?
Vždycky způsobí legraci, když to slovo znamená něco jiného ve druhém jazyce. Příklady uvádět
nebudu, jsou to často vulgární výrazy... tak se tomu společně smějeme. Používáme učebnici od Lídy
Holé, Czech Expres. Zvolila jsem právě tuto, protože je hodně rychlá. Člověk podvědomě doufá, že
válka brzy skončí, tak aby se stihli naučit co nejdřív, aby se jim tu co nejrychleji dobře žilo. Třeba za
měsíc už pojedou domů, tak abychom se neplácali u jednoho pádu... no a v té učebnici je vždycky
komiks a ten je opravdu zábavný. Minimum textu, zábavné obrázky, silná pointa. Hodně spoléhám
na to, že tomu vlastně rozumí a dřu studenty z kůže hlavně na odlišné gramatice.
Základní kurz trvá zhruba tři měsíce. Co se v něm studenti naučí?
Vždy probereme jednu učebnici, tj. 7 lekcí. Je to ucelená úroveň, resp. polovina úrovně A1. Takže
studenti mohou potom navázat třeba v jiném kurzu, kdyby se odstěhovali nebo chtěli pokračovat v
jazykové škole. Poslední lekce je minulý čas. V navazujícím kurzu teď začínáme budoucím časem.
“Budu” je ve slovanských jazycích podobné, takže je tam předporozumění. Jen budoucí čas má různé
formy a různé vzorce, proto se bere až v pokročilejší úrovni. Učebnice jsou v ukrajinské verzi, takže
zadávám také domácí studium. Za jednu hodinu týdně bychom toho moc neudělali. Někdo doma
studuje a někdo ne, je to různé.
Kurz je zakončen zkouškou?
Studenti píší závěrečný test. Dostanou od nás vyrobený diplom, který nemá žádnou hodnotu. Je to
spíš symbol, že do kurzu chodili a projevili snahu. Diplom nemá hodnotu jazykové zkoušky, nejsme
akreditované pracoviště. Kurz nemá žádná oficiální razítka, je to čistě myšleno jako pomoc ke
komunikaci a integraci, aby se jim tady lépe žilo a nám s nimi také. Zkrátka, abychom se lépe
domluvili.
Kolik ukrajinských studentů prošlo vaším kurzem?
Vloni na začátku roku to bylo divoké, kurzů jsem měla moc a málem jsem se uštvala. Situace byla
čerstvá, lidé přicházeli a skutečně se nemohli domluvit. Až od podzimu jsme kurzům dali méně
divokou formu. Na prvním ČUSu (česko-ukrajinské setkání pořádané Farní charitou) zaznělo, že to, co
potřebují nejvíc hned po ubytování, je naučit se komunikovat. Nerozumí si v rodinách, nedomluví se
v obchodech... Češi už rusky nemluví nebo když umí, tak mluvit nechtějí. Vyšlo najevo, že jazyk je to
nejpotřebnější. Já jsem se tehdy přihlásila, že učit umím a kurzu bych se ujala. Během čtrnácti dnů
jsme otevřeli kurzy. Lidé různě přicházeli, někteří se vraceli na Ukrajinu nebo odjížděli dál. Třeba
jedna rodina, ti zrovna bydleli u nás, získali víza a odjeli k příbuznému do Ameriky. Nebo jedna
studentka, která chvíli chodila, se přestěhovala s jednou ze svých babiček do Norska. Přemýšlím,
kolik studentů tak bylo. Vlastně to spočítám podle stolečků, kterých bylo sedm, tzn. okolo 20
studentů v jednom kurzu. Vlastně jsme měli limit 25 studentů na jeden kurz. Na jaře proběhly dva
kurzy a konverzace, kterými prošlo asi 30 studentů. Na podzim přišla nová skupina, otevřeli jsme
také dva kurzy, asi se 40 studenty. Poslední kurzy začaly v únoru, v těch máme také kolem 40
studentů.
Vzpomenete si ještě na začátky? Válka začala ze dne na den, bylo to hodně rychlé, do podpory se
zapojilo mnoho lidí... jaké to tehdy bylo?
Bylo to opravdu divoké. Ze začátku jsem učila doma dva lidi, kteří u nás bydleli. Chápali velmi dobře,
za dva týdny už jsme se normálně bavili. Občas si vypomohli ukrajinštinou, ale angličtinu už jsme
nepotřebovali. Říkala jsem si, že je škoda učit jenom je, a tak jsme společně s Farní charitou vymysleli
kurzy v komunitním centru sv. Prokopa. Tehdy jsme neměli z čeho zaplatit učebnice, takže jsem si
materiály pro výuku připravovala sama. Promítala jsem prezentace českých gramatických jevů,
hledala obrázky ke slovíčkům a připravovala pracovní listy, do kterých mohli psát. Snažila jsem se
překládat fráze do ukrajinštiny pomocí překladače. Nepřesný překlad byl dobrý v tom, že se studenti
museli hodně snažit, aby fráze dobře pochopili. A často mi opravovali chyby... (smích) Až od září
loňského školního roku jsme přešli na nové učebnice, protože Charita dostala finanční podporu od
MČ Prahy 13 a od Ministerstva vnitra. Mohli jsme tedy pořídit skutečné učebnice a své nedokonalé
materiály jsem mohla založit do desek. Tato zkušenost byla pro mě přínosná, protože jsem mohla
sama rozhodovat o tom, co je potřeba probrat a procvičit. Ale bylo to moc příprav a hodně práce.
Jsem ráda, že mám učebnici, do které se večer podívám a druhý den jdu učit. Kurzy mají lepší formu.
Co dalšího se oproti loňskému roku změnilo?
Lidé umí mnohem lépe česky. Už málokdo je pravý začátečník, který skutečně ničemu nerozumí.
Když začala válka, nikdo nerozuměl jediné české slovo. V našich prvních kurzech byli všichni
začátečníci, spousta z nich ani neznala písmo. Doteď mají potíže s “y”, které se v azbuce čte jako “u”.
Teď do kurzů přichází lidé, kteří tady žijí šest měsíců a více, a jsou “rozposlouchaní”. Říkají mi: “Já
všechno rozumím, ale nemůžu mluvit.” Výuku jsem tedy pojala víc konverzačně, aby se základně
domluvili. Například na úřadech... nebo jak se zeptat na cestu, když se ztratí. Řešili jsme vlastně
skutečné situace... třeba jak se dostat do Holešovic, kde bylo velké centrum pro uprchlíky.
Teď už přichází se slušnou znalostí.
V pokračujících kurzech studenti už hezky píší, jsou velice zdatní. Spousta z nich už je tady usazená.
Pracují, mají děti ve škole, píší společně úkoly... už tady vlastně žijí. Když přicházeli v březnu, tak to
byli lidé s kufrem, spadli do toho, vůbec nevěděli, kde jsou, nerozuměli ničemu a měli velký šok. Teď
už málokdy učím lidi, kteří jsou z té situace roztřesení. Relativně si zvykli na českou stravu, jak mi Češi
fungujeme, i si do nás v dobrém rýpnou, co děláme divně... (smích) Jsou milí. Je to pořád strašně
smutné, že tu musí být, ale už je to mnohem klidnější. Spousta z nich už je integrovaná natolik, že
chodí do práce a žijí samostatně. Nejsou už závislí na pomoci, ani na mně. A tak je to už emocionálně
méně náročná práce.
Vy je vlastně vídáte každý týden, to je velmi často. Dá se říct, že s nimi nesete jejich příběhy...
Máme jednoho dospívajícího chlapce, který rád skládá lego. Rozhodl se, že si na něj vydělá sám. Lidé
z farnosti mu nabídli práci a minulý víkend měl první brigádu, vydělal si své první peníze... máme z
něj radost. Poctivě se připravuje na přijímačky na střední školu a dobře se učí. Nevadilo mu chodit na
kurzy pro dospělé. Vždycky přišel o trochu dřív a nechal si vysvětlovat věci ze školy – shody přísudku
s podmětem, typy vedlejších vět... On je hrozně fajn. I jeho maminka se tady dobře uchytila. Jedna
studentka nám umřela, bohužel. A někteří odjeli do další země. O mnohých ani nevím, co se s nimi
stalo. Občas se mi ozvou. Včera bylo MDŽ, a tak jsem dostala pár gratulací. Bylo to milé.
Vnímáte nějakou proměnu v náladě svých studentů? Je to rok, co žijí v Čechách. Máte pocit, že
tady zapouští kořeny?
Ti, kteří chodí ke mně do kurzu, se tu chtějí co nejlépe domluvit, když už tady jsou. Možná jsou to
lidé, kteří tady chtějí i zůstat. Nevím to. Někteří odjedou dál, někteří domů na Ukrajinu, někteří
zůstanou. Mám pocit, že emoce jsou zklidněné. Ale stejně někdy vyplavou. V minulém semestru jsme
měli téma rodina. Jedna studentka si vybrala jako téma “můj manžel”. On je voják, někde bojuje.
Rozplakala se a mně to bylo hrozně líto. Nějak jsme tu chvilku společně zvládli. Ženy, které jsou tu
samotné, se chtějí vrátit za manželem nebo chtějí být s ním tady. Maminky s dětmi podle mě
nechtějí zůstat oddělené, stojí o to, aby se rodina zase sjednotila a myslím si, že se spíš vrátí. Takhle
to vidím. Když je někdo sám, jako jedna studentka, která je vdova, přímo od východních hranic, tak
ta s návratem asi už moc nepočítá. Ale nevím. Záleží, jak dopadne válka... jak se to na Ukrajině
vyvine. Můžou se sebrat a jít zpátky, protože tam mají domy, byty, možná auta... snad tam mají ještě
nějaké zázemí. Možná tam mají příbuzné, přátele... ten život tady je natolik krátký, že sice ho zvládají
dobře, ale dají přednost návratu. Já bych si je tu ráda nechala (smích), protože spousta z nich je
ohromně šikovných a jsou fajn. To, že chodí do kurzu ve svém volném čase já považuji za velmi
přínosné, za velkou morální kvalitu, ale nikdo neví. Je to pořád otevřená otázka. Ani na to nemohu
myslet, protože by mi bylo smutno.
Žijete zkrátka dneškem, tak jak to jde.
Ano, musím říct, že na jaře to bylo ještě horší, když válka začala. Obecně v kurzech pro cizince je to
tak vždycky. Cizinci přijedou na omezenou dobu, navážeme spolu vztah, ale víme, že skončí. Tady
člověk neví, jak to dopadne. Také jsme netušili, že za rok tady ještě bude válka. Ale musím mít i
nějaký odstup, jinak bych pořád plakala, že mi odjel student, a to není možné.
Vlastně je to intenzivní vztah.
Docela ano. Teď se vídáme už jenom jednou týdně, ale na jaře to bylo třikrát týdně. Skutečně jsme se
viděli pořád, stále jsme něco řešili... třeba kde je dobrý řezník, kde se dá koupit dobrá řepa, jak se
řekne sádlo, slanina... samé praktické věci.
Je něco, co jste se naučila od svých studentů vy?
Spoustu slovíček, doma vaříme nějaká nová jídla, a hlavně obdivuju ty svoje studenty, kteří tady
pracují, mají děti ve školách, i chodí na kurz... že to všechno nějak stíhají. Přišli do cizí země, kde
nerozuměli jazyku a byli tu poprvé a prostě to zvládli. Nezhroutili se a jedou dál. Snaží se na
maximum využít tenhle čas a udělat něco i pro sebe, aby se tu měli dobře... s tím, že vůbec nevědí,
co bude za měsíc nebo za rok. Jsou hrozně fajn.
Já z nich vnímám takovou výjimečnou životaschopnost.
Přesně. Když nám líčila jedna rodina, jakým způsobem odjížděli – tak oni odjeli vlastním autem,
naložili do něj, co mohli, včetně peřin a ručníků, aby měli nějaké malé zázemí. Vyprávěli, že jeli v
šílené zácpě po silnici k hranicím, lidé chodili pěšky s kufry, pak byli vyčerpaní a kufry zahodili a šli s
holýma rukama přes hranice. Došli do cizí země, kde se museli o sebe a třeba i o svoje děti postarat.
Mám pocit, že ženy drží, když mají děti. Ony ví, že děti musí do školy, musí k doktorovi a musí něco
jíst. Ze začátku jeli na takového autopilota, ale teď už vypadají spokojenější, funguje to. Tedy alespoň
u mých studentek.
Vypráví vám někdy své příběhy?
Spíš při hodinách vzpomínáme. Třeba základní konverzační otázka zní: “Jaké je vaše povolání?”
Odpovídají: “teď jsem prodavačka”, “teď jsem uklízečka”, ale vzpomínají na to, co dělaly, a to je
člověku líto.
Jaké proměny povolání to jsou?
Strašlivé. Manažerka IT firmy a uklízí ve skladu. Dělá nekvalifikovanou práci. Jiná paní byla majitelka
poměrně velké cestovní kanceláře. Ta pracuje v obchodě s oděvy. Měli jsme dvě studentky, jedna
studovala angličtinu, druhá ekonomii, ty chodily v noci uklízet do McDonaldu. Prostě vzaly, co bylo.
Musely. Tvrdou fyzickou práci. A po té noční směně ještě chodily na můj kurz. Obdivovala jsem je.
Říkaly: “Vás ještě vydržíme, pak jdeme spát až do večera a pak zase pracovat.” Tyhle ženy pracovaly
sedm dní v týdnu. Tím, že jsme povolání v hodinách řešili, tak se třeba domluvily s jinými
studentkami, které práci ještě neměly, na záskok o víkendech. Vlastně se v hodinách předávaly
zkušenosti, kontakty, i práce. Jedna šikovná studentka, která mluvila velmi dobře, a ještě lépe pekla,
se dostala do pekárny. Pamatovala si, že jiná studentka z kurzu dobře pekla, protože ochutnala její
výrobky na ČUSu. A tak jí dohodila práci. Takže kurz je pro studenty i společenský čas. Když se
bavíme na téma “co budeme dělat o víkendu”, tak oni si hned dávají typy, co je kde zajímavého a jak
se jede do ZOO. Líbí se mi, že jednotlivé skupinky se vídají. Když vyjdou z komunitního centra, tak si
povídají a někam spolu jdou.
Je úžasné, do jaké šíře jsou vlastně kurzy praktické.
Není to jenom jazykové. Mám pocit, že pro ně je to čas, kdy se znovu mohou stát studenty, mohou
vypnout od starostí venku. Navíc jsou s lidmi, kteří mají stejné zkušenosti, a tak se tam pěstuje
nějaká vzájemnost.
Dnes je inaugurační den pana prezidenta Pavla. Je prezidentská volba tématem, které rezonovalo
v hodinách?
Ano, ano, máme nového prezidenta. Já do hodin zařazuji aktuální témata, třeba co se nám cestou na
hodinu stalo. Prezidentská volba byla tak důležitá, že jsem téma zmínila. Jedna studentka vyloženě
říkala, že se bojí, kdyby byl zvolen druhý kandidát, že je pošle zpátky domů. Vnímala protiuprchlické
nálady a skutečně vyjadřovala obavy. Říkala jsem jí: “Nebojte se, takovou moc asi nemá.” Myslím si,
že byly rády za to, že vyhrál kandidát, který proti uprchlíkům nemluvil. Ptaly se mě, kterého budu
volit kandidáta, tak jsem odpověděla, že “toho hezkého” (smích). Nechtěla jsem studenty politicky
ovlivňovat. Takže jsem to tak žertovně podala... ale vím, že samy volbu sledovaly.
Z lednového průzkumu agentury STEM vyplývá, že mírně klesá podíl Čechů, kteří podporují
přijímání ukrajinských uprchlíků. Velmi nízká je tolerance lidí, kteří nemají osobní vztah s někým z
Ukrajiny, kdo tady žije. Je to něco, s čím jste se v realitě setkala?
Myslím, že ano. Také. Ale ne nijak intenzivně. Má bublina je naladěná jinak. Musím říct, že jsem
zaslechla i od profesionálů kritické hlasy v souvislosti s přijímačkami na střední školy. Což je velké
téma pro rodiče, pro mne letos také. Podmínky pro ukrajinské studenty, kteří přichází na střední
školy, jsou mírné. Nemusí dělat zkoušku z češtiny, dělají jenom pohovor. Přijde mi to zcela logické.
Zároveň je to obrovská úleva oproti tomu, co musí české děti umět a absolvovat. Podmínky tedy
vypadají nerovně. Třeba v konkurenci vstupu na gymnázia, kdy rodiče jsou napnutí a citliví na
rovnost - “naše dítě je vytrénované, chytré” a teď by mu někdo uzmul to vzácné místo na víceletém
gymnáziu nebo na lepší škole... tak takové kritické hlasy jsem zaslechla. Že české dítě pro to muselo
dřít a ukrajinské je přijato jakoby zadarmo. Na druhou stranu si myslím, že když jsou děti nadané, tak
chceme, aby byly vzdělané. Když ten potenciál mají, tak jenom proto, že museli uprchnout kvůli
válce, přeci neznamená, že se stanou pomocnými dělníky. Když to bylo dítě gymnazista doma, tak za
rok se nenaučí perfektně česky jako české děti a je zcela pochopitelné, že nemůže složit zkoušku z
češtiny.
Zdá se, že jste si na něco vzpomněla...
Ano, vracím se k tomu dospívajícímu chlapci, o kterém jsem mluvila na začátku, který rád skládá
lego. Myslím si, že je chytrý, motivovaný kluk, mohl by klidně jít na gymnázium a vystudovat vysokou
školu. Je dobrý student. Ale on má praktický cíl. Rozhodl se jít na střední dopravní školu, chce se stát
řidičem tramvaje. Samozřejmě je to obor s maturitou, může pokračovat na technické škole. Přijde mi
to rozumné. Na středních školách třeba nebude taková zlá krev. Rodiče mohou být znepokojeni tím
zvýšením konkurence o děti, které jsou tu sice nedobrovolně, ale vlastně navíc. Na rodiče je to velký
tlak. Je velká vlna dětí z plného, bohatého ročníku a všude, na jakékoliv škole, kam se chtějí dostat, si
konkurují. Tak to vnímám já, jako rodič. Nevím, jak to je v jiných oborech.
Náš čas se chýlí ke konci, mám pro vás připravenou poslední otázku. Co byste si pro vaše studenty
přála?
Já bych si samozřejmě přála, aby skončila válka a všichni se mohli vrátit domů, kde to bude
nerozstřílené a všichni, koho tam nechali, budou živí a zdraví. A sobecky si přeju, aby nám tu zůstali a
žili tady s námi, protože mám pocit, že nám také hodně přináší... Ale to je můj postoj vůči nim. Ti,
kteří u mě studují jsou motivovaní, srovnaní lidé, kteří jsou cenní kdekoliv budou žít. Mám pocit, že
bychom je neměli ztratit, že by pro nás byli velmi přínosní a že jsou prostě fajn. Chtěla bych, aby se
měli dobře a pokud budou v nekvalifikovaných zaměstnáních, tak je to pro ně samozřejmě
nepříjemné a neperspektivní. Zruční to mají nejlehčí. Máme dvě švadleny, které šijí krásné kostýmy
na vysoké úrovni, a ty okamžitě získaly zákazníky. Jejich potenciál byl okamžitě objeven a uchytily se.
Šijí pořád, mají hrozně moc práce. Nebo třeba ta rodina, která u nás bydlela, byli oba doktoři. Stát se
tady doktorem, znamená absolvovat neuvěřitelně dlouhý a nákladný proces. A ta maminka si během
sedmi týdnů vyřídila nějakou speciální výjimku a našla práci jako lékařka pod dohledem. Bohužel v té
době už získali vízum do Ameriky a rozhodli se odjet. Tak takoví lidé se neztratí nikde a mám pocit, že
je škoda je pouštět. Byla bych ráda, kdyby nám tu zůstali a jejich děti, aby tu mohli zůstat se svými
kamarády... ale oni mají své kamarády doma. Tak bych si přála, aby našli to, co bude pro ně nejlepší a
bylo jim dobře.
Říkáte, že hodně nám toho můžou dát, přinést.... co máte na mysli?
Ve mně vzbudili základní lidskost. Člověk si uvědomí, že se má dobře, že můj život je vlastně v
pořádku. Představa, že si teď sbalím jen nejpotřebnější věci, sednu si do auta a odjedu tisíc kilometrů
do cizí země... přijde mi to strašné. Ač máme jakékoliv, třeba i závažné problémy, tak víme, že jsou
lidé, kteří vydrželi víc. Asi to neříkám dost obratně... Nabíjí mě a inspiruje, co všechno dokázali. Navíc
jsou zruční, šikovní a pracovití, veselí... mám s nimi velmi dobré zkušenosti. Jsou velice příjemní a
otevření lidé. Hudebně nadaní... třeba doma nám zpívali. Jsou prostě fajn, když je člověk pozná. A já
je intenzivně poznávám už přes rok.
Moc děkuji, byl to krásný rozhovor.
